Z Irska zase doma

Rozhovor s Alexandrou  Hanákovou, fotografkou z Irska, která žije a pracuje v Dublinu
jako vychovatelka a zároveň studuje na Open College of the Arts fotografii a knižní design.

Setkala jsem se s Alex na Golf Snailu a zapůsobila na mne jako  velice zajímavá, samostatná a vyrovnaná žena, která ráda studuje ne proto, aby měla titul, ale pro vědění samotné.  Náš rozhovor  trval několik hodin, protože bylo o čem mluvit – o cestování a práci v zahraničí, o studiu umění, o fotkách, o Irsku i Česku a vlastně i o počasí.  Byl  vlahý letní večer,  pár posledních golfistů v tichosti dohrávalo svou hru, prezident Golf Snailu  Petr Šedina nás posadil k zahradnímu stolečku, podal občerstvení a protože nevydrží chvíli v klidu, šel sbírat míčky… A náš rozhovor plynul, jako bychom byly dávné známé.  Klidně si přisedněte a poslechněte si alespoň úryvek toho, o čem byl.

Nemohu se nezeptat, jak jste se z Dublinu ocitla na golfovém hřišti v Úholičkách?
Náhodou.  Petr Šedina se zná s mou sestrou, viděl u ní nějaké mé fotografie, slovo dalo slovo a dohodli jsme se na tom, že přivezu z Irska pár svých fotografií a uspořádám zde výstavu.

Nepřekvapilo vás, že je na golfovém hřišti galerie se zvučným názvem  Carpe Diem (užívej dne)?
Překvapilo a hned se mi to zalíbilo. Je tady nádherná atmosféra, a tak jsem zatoužila být její součástí a opravdu si zde užít pár dní.

Jste tady poprvé?
Ne,  už jsem tu  několikrát byla, tak už vím, co mě čeká, kolik fotografií a jaké zde budu vystavovat.

Zajímáte se o focení od malička?
Ani ne, protože jsem neměla  vlastní foťák. Můj zájem o fotografování se rozvinul až s pořízením pořádného vybavení.

Digitální zrcadlovky?
Samozřejmě a k ní několik objektivů a různých filtrů.

Dnes je poměrně snadné fotit čímkoli – od digitálního automatu, přes mobil  až po  tablet. Máte pocit, že díky tomu ubývá, nebo naopak přibývá více fotografů, kteří se v oboru uživí?
To neumím posoudit, ale myslím si, že navzdory vývoji moderních technologií, které focení usnadňují, zůstane umělecká fotografie uměním, i když vzniká úplně jinak, než to bylo třeba za dob slavného Františka Drtikola.

Fotografování bylo a je vlastně řemeslo.
Jistě a jako takové se jej můžete snadno naučit. Ale to, jak se fotograf na svět dívá a co chce navždy zaznamenat,  je již jeho osobitost, kterou se může odlišit od ostatních.

Dala  jste se na poměrně nákladné a nelehké on-line studium na Open College of  the Afts.  Jaký titul vás čeká na konci studia a co od toho očekáváte?
Asi budu nějaký bakalář, ale to pro mne není  moc důležité. Mě zajímá  studium jako takové. Ráda se dívám i do historie fotografie a knižního designu. Zabírá mi to hodně času, ale rozhodně není promarněný.

Chtěla byste se po dokončení studia věnovat fotografii profesionálně?
Určitě by mě potěšilo, kdybych mohla pracovat v nějakém ateliéru, protože to studium je více teoretické, než praktické.

V Irsku, nebo doma?
To je dobrá otázka. Momentálně mě v Irsku nejvíce drží  práce, studium a pak moře, které doma nemáme.  Ale kdo ví, kam mě osud zavede?  Nikdy jsem neplánovala žít navždy v zahraničí, mám v Čechách velkou rodinu,  takže je velmi pravděpodobné, že se za čas domů vrátím.

Jaký názor máte na upravovanou fotografii?
Když se to dělá citlivě a autor úpravu přizná, tak je to  v pořádku. Sama na  této výstavě představím několik malých obrázků, které jsou očividně  upravované pomocí různých filtrů, čímž vzniká z fotografie úplně nové dílo.

Musí se pod fotku uvádět, že je upravená?
Minimálně u soutěžních snímků rozhodně ano. Bohužel se tak občas neděje.  Stalo se, že fotograf musel  dokonce vrátit cenu za svou fotografii, kterou prezentoval jako čistě reportážní, a později vyšlo najevo, že tomu bylo naopak.

Čemu dáváte přednost? Barva, sépie nebo černobílá fotka?
Ničemu a všemu zároveň. Mám za to, že každý záběr si vyžádá své. Proto se nechci žádnou specializací nechat omezovat. Nechávám to volně působit na sebe i na diváky.

Co je víc fotka, nebo malovaný obraz?
Do obrazu může malíř vložit více sám ze sebe. Obraz reflektuje jeho pocity, může si malovaný objekt zidealizovat, přizpůsobit a zvolit barvy dle svého pocitu.

Malíř může de facto všechno.
Přesně tak. Fotograf zaznamenává kouzlo okamžiku. Samozřejmě záleží na tom,  čím, v jakém čase a co fotí, ale vždy je to jen ta jedna neopakovatelná vteřina. Zmáčknete spoušť a  zastavíte čas. To je pro mne fascinující.

A zmáčknete delete a je to pryč,  což fascinuje zase mne.
Nejen vás. Já ale své fotky nemažu, jen je odkládám a za čas se k nim vracím. Mnohdy mě překvapí a vezmu je na milost.

Máte nějaký svůj oblíbený žánr?
Ne tak docela, ale zajímá mě rozpínavost města versus příroda.

Jako, že civilizace ničí přírodu?
Přesně tak. Je to stále živá otázka, na níž hledám se svým objektivem odpověď. Vidím městského člověka, jak se snaží nacházet poslední kousky rapidně ubývající přírody a jak se s tím vyrovnává.

Tomu rozumím, sama bydlím v bytovém domě a jsem šťastná, když mi kytky a keře přerůstají na balkón a naopak.
Zahrádky na balkónech a střechách domů jsou toho důkazem, že lidi touží a potřebují mít alespoň kousek své zeleně. Na mých fotografiích resp. upravených obrázcích   můžete pozorovat
reakci na můj život ve městě, které je přelidněné se spoustou zastavené plochy bez zeleně. Beton, železo, smog, všudypřítomné kamery a symboly.

Kontrast mezi starým a novým?
Ano, dosti citlivě vnímám odlidštění některých oblastí ve smyslu geografickém i lidském.

Přelidněné a odlidštěné?

Paradoxně se přesně to děje a mně se to poslední dobou dosti honí hlavou. Vývoj, robotizace, využití, ale i možnost zneužití genetických modifikací atd.

To zní málem jako apokalypsa světa. Naštěstí ještě stále existují krásná zelená místa, jako je Golf Snail. Jak se vám tu líbí?
Obdivuji tu ten klid, mír a bezpečí. Velmi příjemná atmosféra i prostředí. Na každém kousku je vidět práci kreativního člověka, kterým pan Šedina určitě je.

Já vnímám i jeho smysl pro humor. Jsou tu různá milá překvapení  např. hruška frňákovník, hliněná letní klubovna, z které vzadu vykukuje ženský zadeček nebo aranžérská figurína, jejíž nohy trčí z hromady sena v kozím výběhu, jímž by nepohrdl žádný kamzík…
Byla jsem tu párkrát a pokaždé mě něco nového překvapilo. Dětmi krásně vymalovaná recepce, tesko buňky poskládané a obložené  tak, že z toho vznikla originální budova, kde  se našlo místo i pro galerii Carpe Diem.

A 12. srpna ve 14 hodin v ní bude zahájena vaše výstava, kam bychom měli  pozvat všechny zájemce.
Vernisáž se koná u příležitosti konání turnaje SPG, takže počítám s účastí golfistů a jejich přátel.

Patříte k těm umělcům, kteří by na svou vernisáž nejraději vůbec nešli a zahrabali se někam do svého ateliéru?
To jsem přesná já. Velmi nerada mluvím před davem lidí, takže mám trému už teď, ale zároveň se na vernisáž velmi těším.

 

 

 

 

 

Tak se tam určitě potkáme. A jak znám laskavý Golf Snail, tak se nemáte vůbec čeho bát.  Velmi vám děkuji za krásné povídání a přeji vám, aby se vám všechny vaše plány splnily.

Hannah Bartíková

 

Mohlo by se vám líbit...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *