Srí Lanka – pokračování příběhu Petra Märze

Štěstí je všude jiné nebo není?

 Při své putování po Srí Lance se svým kamarádem mnichem Samitha Thero jsem narazil i na téma odpad. Při každodenním uklízení nádvoří kláštera a s ním sousedící silnice zůstávalo velké množství listí a plodů manga. Stejně tak v kuchyni byla obrovská popelnice na vyhozené jídlo. Vše se dávalo do pytlů a vyhazovalo společně s běžným odpadem.

Svého kamaráda jsem se jednou nesměle otázal, proč netřídí odpad, že by pro jeho stromy měl hnojivo a úrodnou půdu. Odvětil mi, že z toho samozřejmě je pro stromy prospěšný materiál, ale již mi nevysvětlil, jak se z odvezených aut dostane k němu zpět do kláštera. Zvláště, když za posledních deset let tam nepřivezli ani kilo hlíny nazpět. Akceptoval mou myšlenku a rozhodl se zakoupit popelnice na tříděný odpad, ale prý až od nového roku. To v mém srdci zajiskřilo štěstím, neboť jsem svou troškou přispěl také do mlýna – rádoby ekologičtějšího způsobu života.

Před mým odjezdem se v klášteře objevila skupinka mnichů. Prý doprovázeli staršího mnicha do nemocnice a u mého kamaráda se jim naskytlo útočiště s kuchyní. Pravidelně mu do nemocnice nosili čerstvé jídlo. Jednou odpoledne jsem šel kolem kuchyně, kde vařili. Zahlédl jsem, že vyhodili hrnec hnědé rýže (prý je na snížení cholesterolu). Večer jsem se svého kamaráda zeptal, proč vyhodili tolik rýže, jestli byla stará nebo špatná. Odpověděl mi, že to byla rýže z rána, kterou on vařil. Nechápavě jsem se zeptal, proč ji tedy vyhodili. Samitha Thero jen odvětil, že někteří lidé, když jsou nešťastní, tak vyhodí staré jídlo a uvaří nové, aby byli šťastní. Vrtalo mi hlavou, proč mají tak velké množství odpadu z kuchyně. Proč si každý strávník nevezme jen tolik, kolik sní a případně si přidá. Stroze mi odpověděl, že tak jsou zde lidé zvyklí.

Později jsem se k plýtvání jídlem vrátil a dostalo se mi vysvětlení. Je to špatné chování společnosti neboť někteří lidé chtějí jíst víc než ti ostatní. „To je u nás stejné,“ pomyslel jsem si. „To je lidská chamtivost,“ pokračoval klidným hlasem, „ a není to problém současnosti. Již v Budhových časech lidé vyhazovali jídlo.“, pravil Samitha Thero. Budha prý jednou přišel za mnichem a řekl mu: „Nevyhazuj jídlo. Když máš hlad, tak si nejprve vyber, co chceš jíst a jak velký máš hlad. Pokud to žaludku nestačí, tak zbytek hladu zažeň pitnou vodou.“

Každý z nás pociťuje štěstí jinak. Pro mne je štěstí dýchat horký prašný vzduch v ulicích Kolomba, stejně jako koupat se v rybníce u nás za lesem. Jídlo jsem vždy chápal jako potřebu k bytí a nikoli ke štěstí. I když se mi můj kamarád snažil dávat obrovské porce jídla, abych byl šťastný, tak jsem zdvořile s úsměvem nabídl, že to je porce pro nás oba a tak se občas obdarovaný stal i darujícím J

Petr März

 

Mohlo by se vám líbit...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *