Na chvilku v Novém světě

Bylo to jiné, tehdy před lety v San Franciscu, tam co jsme se viděli poprvé. Jiné, než se dalo předvídat. A tak dnes se hřeje horkem to co tu je. A polovic prázdnin je jak polovic letní trati, letního rychlíku. Hanička napsala pro tebe, pro sebe pro oba o škole v novém světě, o dětech, o radosti, o životě. Než dojede poslední vagon, té lenivé cesty, děkuji za ohromné přátelství Haně Bananě, všem členům rodiny, přátelům a přátelům přátel. Krásné čtení:

Povídání Hany Bany:

Po dvou letech jsme opět  v San Franciscu.SF6

Tentokrát nejen jako doprovod hlavy rodiny na služební cestě,  klademe  si  vyšší cíle: umístit desetiletou Barku a osmiletou Žofku do místní školy – třeba jim troška angličtiny uvízne v mozkových závitech. Dvouletý Toník je školských zařízení zatím ušetřen, i když zrovna on ve svém věku projevuje největší schopnost „nasávat“ cizí jazyk – systémem „houba“. Škoda.

 aktuálně…  (psáno 29.5.2015)

Dnes měly holky poslední den školy, ta jejich končí už 29.května a znovu začíná v polovině srpna. Každá škola to má trochu jinak, ale myslím, že většina jich končí jako naše nebo v polovině června. (Dcera známé tu např. chodila do školy, která vůbec neměla hlavní letní prázdniny, ale jen větší množství dvou nebo třítýdenních prázdnin. Zvláštní.)SF7

Ráno se holky oblékly do slavnostních šatů, vzaly kytice a mandle v čokoládě pro paní učitelky a stejně jako každé školní ráno se zařadily do srocení veškerého žactva na školním dvoře. Bylo asi 15°C, mrholilo a od Pacifiku se na školu zlověstně valila mlha. Holky byly téměř  jediné ve slavnostním úboru a s kytkou. Vysvědčení nepřinesly, prý ho nedostal nikdo. Doma se ukázalo, ze už ho dostaly včera složené v obálce a nějak nám ho zapomněly ukázat. (Nakonec jsme ten kus papíru našli, je to děsně složité, vypadá to, že z některých předmětů nebyly klasifikovány, ale tam, kde jo, to nevypadá špatně – v překladu něco mezi jedničkama a dvojkama.)

 Naše škola v SF

Ještě se vrátím k celé jejich měsíc a půl dlouhé školní docházce na Junipero Serra elementary. Už tomu názvu se chechtaly jako šílené. Celé to proběhlo nad očekávání hladce. Druhý den po příletu jsme po předchozích výzvědách navštívili School District. Úředník hledal státní školu, která není moc daleko od našeho bydliště a má volné místo ve druhé i čtvrté třídě,  JS  byla v podstatě jediná možnost. Honza měl obavy, když si na internetu našel rasové složení žáků (což tu překvapivě uveřejňují), aby se holky nenaučily spíš španělsky než anglicky. Jeho strachy  se ukázaly zbytečné, všechny děti, kromě našich, tam mluví dokonalou angličtinou.

 Juniperro Serra je malá škola  – 1. – 5. ročník a jen jedna třída v každém z nich. Což je sympatické. Nachází se ve čtvrti Bernal Heights – celkem pěkné části SF, na vršku kopce, kde trvale fučí – hned u krásného parku. Samotná škola je dost šeredná – samý beton. Třídy na naše poměry velmi chaoticky zařízené a zanesené tunami papírů s poučkami a pracemi dětí  – rozvěšené po zdech – všude. Prostě bordel.

Paní ředitelkou je drobounká starší Číňanka, nosí výhradně a pouze teplákovou mikinu, leč je ohromně milá a vstřícná. Uvítala nás s nadšením už třetí den našeho pobytu v SF s tím, že nás očekávala už den předchozí. Většina pedagogů a dalších pracovníků školy – také velmi milá, přestože prý mají hrozně nízké platy.

 Většina žáků barevných, většinou z Latinské Ameriky, občas černoch, bělochů tak 4% –  což holky naštěstí moc nevnímaly. Většina (?) dětí prý pocházela ze sociálně slabších rodin, možná se to odráželo v celkové kvalitě školy, ale to by mělo cenu řešit při delším pobytu – tentokrát šlo čistě o angličtinu a tam žádná vada nebyla. Rozhodně si nemůžeme stěžovat – škola byla sympatická, učitelé taky, děti v pohodě a celé to zadarmo.

 Žofka ve škole

Měla jsem velké obavy zvláště o Žofku, jejíž angličtina byla opravdu prachbídná, kromě toho je hrozná stydlivka.  Bála jsem se, že bude po večerech kvičet a naříkat, že do školy nechce, že bude frustrovaná, začne koktat a počůrávat se. Naštěstí však obě holky do svých tříd zapadly jakoby nic a remcaly jenom nad tím, že musí ráno vstávat. (Přestože vyučování začíná 8:30).  Žofčině paní učitelce Ms.Leary je asi třicet let, je bílá, zato má barevné vlasy. Je fajn, Žofka si stěžovala jen na to, že jí nepouští na WC kdykoliv potřebuje. Což je potíž, jelikož Žofka má močáček velikosti vlašského ořechu a potřebuje každou chvíli. Žofka se dodnes nerozpovídala. Stále toho moc neumí, ale především se ukrutně stydí. Naštěstí obstojně rozumí, takže vůbec neměla problém začlenit se mezi děti a v podstatě dělat všechno, co má. Co nerozuměla, okoukala. Jedna paní učitelka jí na internetovém překladači přeložila občas něco do češtiny, to si Žofka lebedila. Asi po dvou týdnech jsme se jí ptali, zda už občas něco řekne a ona pyšně pravila, že už žádá o povolení jít na záchod: „Please, go to the batroom!“ (Prosím, jděte na záchod!“) Hned v úvodu se jí ujala mexická holčička Lyttle s vlasy po zadek a něžně o ní pečovala. Když jsem ji vyzvedávala ze školy, kolemjdoucí spolužačky na ni vždycky šíleně mávaly a zdravily ji, takže asi nebyla neoblíbená. Co jí šlo dobře, byla matika, když pochopila trochu jiný systém zapisování příkladů, celkem excelovala. Měla tedy výhodu, že uměla už téměř celou násobilku z domova, zatímco tady s ní  začali až tři týdny před koncem školy (a celou ji za tu dobu probrali!). SF2Někdy v první  půli května jela její třída na výlet neboli Field trip, dokonce dvoudenní. Žofka na něm nesměla nocovat prý proto, že se na výlet nepřihlásila včas – tedy v době, kdy jsme ještě byli v Praze. Neva, naštěstí se jelo jen do jižního San Francisca do Fort Funston. To jméno nikdy nezapomenu, protože jsem cestou tam kvůli nefunkční navigaci tak důkladně zabloudila, že mi cesta trvala asi trojnásobek, než by měla. A to den poté, co jsem prohlásila, že v SF díky jeho umístění  na poloostrově ve tvaru vztyčeného prstu prostě nelze zabloudit! Žofka se směla zúčastnit celého výletu kromě noci, takže jsme ji jeli vyzvednout asi v osm večer a druhý den ráno jsem ji zase přivezla a zůstala s nimi skoro celé dopoledne. Fort Funston je jakási bývalá pevnost na pobřeží, kde vítr duje, Pacifik divoce šplouchá (jak jinak) a mlhy se valí (mámo). Děti vyslechly všlelijaká moudra v místním vzdělávacím centru, instrukce, jak se chovat na pláži a vyrazilo se na ni. (Instrukce o chování se na pláži:  1) Nesmíš opustit vyhrazený prostor – cca 20x15m 2)Vždy měj obuté boty!  3) Nechoď k vodě! Když se někdo namočí, celá skupina se vrací na základnu. 4) Nesmíš si vzít nic z toho, co najdeš na pláži (mušle, kamínky). Vše musíš odevzdat do naší sbírky ve vzdělávacím centru! 5) Dobře se bav!  Nejvíc mě pobavil bod č.5  – vzhledem k bodům  1-4. Kupodivu se i přes všechny body  děti dobře bavily, hrály hry, kterých se Žofka radostně účastnila, což obdivuju vzhledem k jazykové bariéře.

 Barka ve škole

Barčina paní učitelka Ms. Fontanila byla asi mého věku,  zubatého úsměvu a  asijského původu. Byla taky moc hodná, Barka ji měla ráda. V jejich třídě byl spojený čtvrtý a pátý ročník, celkem asi 34 dětí, převážná většina holky. Přestože si Barka obvykle sežene kamarádky jako blesk a přestože už je docela schopna se domluvit, za celou dobu si nenašla žádnou pořádnou kámošku. Field trip Barčiny třídy byl pouze jednodenní, šli bruslit. I tak měl výlet úspěch.

 Odlišnosti americké (tedy J.Serra) školy od české

Čím se také odlišovala škola od českých, byla absence známek (občas jen hodnocení pomocí procent) a zvonění. Vyučování  denně od 8:30 do 14:30, přičemž mělo jen dvě přestávky! První cca dvouhodinový blok, pak šly děti ven na velkou přestávku na betonový školní dvůr, kde zuřivě a neorganizovaně hrály míčové hry, takže obě naše holky dostaly postupně perdu balónem do hlavy. Nesvačilo se, čímž holky dost trpěly.  Po dalších dvou nebo třech  hodinách v kuse oběd a pak ještě trochu vyučování. (Vyučování vypadalo tak, že se většinu času četlo – samostatně nebo nahlas, říkaly holky. Celkově se jim zdálo nudnější než u nás, ale to mohlo být tím, že všemu nerozuměly. Každopádně bylo méně „barevné“,  učebnice, které byly současně pracovními sešity  a stránky se z nich vytrhávaly!, byly jen černobílé. Psalo se pouze obyčejnou tužkou, žádné pero, pastelky, o nabouchaném penálu nemluvě. Ve škole měli, myslím, erární fixy a jiné výtvarné potřeby. Sešity nemají, vše se píše na papíry (většinou okopírovaná cvičení, papírem se tu opravdu nešetří), ty se hromadí a je v nich zase pěknej binec. Domácí úkoly dostávaly děti jednou týdně – v pondělí a to rovnou celý svazek papírů – úkoly na každý den v týdnu – často i včetně soboty. Bylo toho často tolik, že nám ve všední dny skoro nezbýval čas na českou školu, zvláště, když jsme si po škole dovolili jít ještě na hřiště, na nákup nebo výjimečně na jinou atrakci.

 Obědy

Některé děti (včetně našich) si nosily vlastní jídlo, některé se stravovaly v místní kantýně,  což ovšem nebyla žádná výhra. Zatracované české jídelny se mohou chlubit proti místní ještě luxusní stravou. Vzhledem k tomu, že je tu za  hlavní jídlo dne považována večeře, oběd se většinou odflákne nějakým sendvičem, chipsy. (hodně obézních dětí). Holkám jsem  dělala o něco větší svačinu  (na regulerní oběd by ani nebyl čas) – kuskusový nebo těstovinový salát, zbytek masíčka od večeře s chlebem, zeleninku a tak. Stejně jim to nestačilo a  první, co mi vždycky, když jsem je vyzvedla, řekly, bylo: „Máš něco k jídlu?“ A pak se celé odpoledne cpaly jablkama, banány, sušenkami atd., což mě netěšilo, protože jsem vařila vždycky solidní večeři.

 Cesta do školy

Ráno autem, Honza nebo já. Odpoledne – pokaždé ve 14:30 – jsem vyzvedávala holky já s Tondou SF1a to buď autem (to když byl H. v LA nebo jel  do práce MHD – docela si to oblíbil) nebo autobusem – tedy dvěma, což taky mělo své kouzlo. S kočárem, ve kterém si dával šlofíka Toník, jsem seběhla kopec klikatou uličkou (která je na tak prudkém kopci, že to u ní – stejně jako u Lombard street, vyřešili hadovitým tvarem), přeběhla po mostě  asi desetiproudou věčně zacpanou dálnici 101 a kolem nemocnice na zastávku. Zatímco na kopcích je San Francisco nóbl, na spodních ulicích (Mission, Market, Potrero Ave…) se shromažďuje póvl. Hordy bezdomovců, feťáků a jiných strašidelných živlů. Ti jsou samozřejmě i v autobusech doplněni Latino nebo černošskýma matkama s dětmi v kočárcích ověšených nákupy potravin. Takže jsem docela zapadla. Z busu č. 9 na bus č. 22 jsem přestupovala na nejstrašidelnějším místě vůbec, ale kupodivu nás tam nikdy nikdo nepřepadl ani nijak neobtěžoval. A jak se autobus šinul do kopce po Cortland Ave. – vzhůru na Bernal Heights, čistilo se i jeho osazenstvo, což bylo zajímavé sledovat.

 Lída a Naim

Lída, naše kamarádka a bytná nám přes protesty svého letitého arabského přítele Naima pronajala spodní byteček svého domu na krásném místě Potrero Hill. Pořídila ho asi před dvaceti lety za velmi dobrou cenu, mezitím se z Potrero Hill stala nóbl čtvrť a dům má olbřímií hodnotu. Honza říkal, že asi 5x vyšší než náš u Rokytky, přestož náš je dvojnásobné velikosti. (Rád přehání, ale jistě to bude nejmíň 4x). Naimovi je kolem 65ti  a vyznačuje se bručlavou povahou a neuvěřitelně dobrým sluchem. Proto nesnáší jakýkoliv hluk okolo místa, kde nocuje. Přestože složitě odhlučnili podlahu, pořád slyší každý krok odspoda, proto v podstatě zakazuje Lídě pronajímat spodní byt.Nám ho nakonec nabídla na úvodní 2-3 týdny, než si něco najdeme a to za přátelskou cenu (což jsou příšrné prachy). Byl to trochu stres, od 23:30 už jsme jen šeptali, nemyli nádobí, neprali, báli se i mýt sebe, film jsme si pouštěli tak potichu, že jsme potřebovali naslouchátko a tak. Stejně Naim všechno slyšel a občas posílal přes Lídu stížnosti.  Nakonec nás tam nechali do konce pobytu, přátelská cena se však na rozkaz Naima změnila na velmi nepřátelskou, kterou Honza naštěstí trochu ukecal s tím, že mu tak drahé bydlení v práci neproplatí. Bydlení v hotelu nebo v jiném pronájmu by nebylo levnější, navíc bychom se museli stěhovat, což by nám bylo líto jednak prto, že jsme si to místo oblíbili (zvláště já), navíc Lída na nás byla hrozně hodná, s mnoha věcmi nám pomohla a do Toníka se dost zamilovala a párkrát si ho vzala nahoru do svého restaurátorského doupěte nebo ho pohlídala spícího, když jsem musela jet pro holky. Několikrát k nám přišla na neohlášenou párty, Honza se radoval, že má s kým popít a bylo to fajn. Jednou jsme i s bručounem N. uspořádali barbecue mezi kaktusy na Lidině minizharádce – jako na usmířenou (on se s námi vůbec nevídal, jen posílal vzkazy po L.), přičemž se choval jako bychom byli nejlepší přátelé. Ukázalo se, že má nejen neobyčejný sluch, ale i pamět: vybalil na Honzu, že s ním šel před lety nakoupit do Safeway a na mě, že když byl před lety v Praze, setkal se s mými rodiči, že jsou oba právníci a já jsem podobná tátovi. Což je všechno pravda pravdoucí, ale já  ani Honza ani Lída si to vůbec nepamatujeme…

 Tondova hovínkaSF4

  • Tonda jako velkej kluk už kaká do záchoda, doufali jsme, že to tu zvládne bez redukčního prkýnka, jenže poté, co jednoho dne zapadl do mísy  až po uši  (doslova – koukala jen hlava a nožičky)…, jsme uznali, že ho ještě potřebuje.:-)
  •  Jednou Tondu hlídal Honza, ale měl přitom telekonferenci, takže neslyšel, že chlapeček hlásí velkou potřebu. Až když se Toník vrátil ze zahrádky a hlásil, že kakal, vydal se Honza mezi kaktusy a našel tam  – bobek.:-)

Jóga

Z nedostatku pohybu jsme s Honzou oba postupně vyzkoušli jógu a oba nás to zaujalo! Pro mě náročná kombinace angličtiny rezonující ve velké tělocvičně prošpikované odbornými výrazy a neznámých cviků, ale i tak se mi to líbilo. A bolelo mě tělo.

Počasí a vzduch v SFSF3

Přes milióny aut bych řekla, že je v SF vzduch dobrý díky věčnému větru od oceánu. Letos na jaře ovšem pofukovalo tak intenzivně, že za celou dobu pobytu jsme nesundali fleecové mikiny a často ani softshelové bundičky. Takhle hnusné počasí v kuse tam Lída nepamatuje za celých 28let, říkala.

Dvouměsíční pobyt byl  dlouhý i krátký, záleží na pohledu.

Líbilo se nám, ale rádi  jsme zase doma.

Napsala Mgr. Hana Kořánová

Mohlo by se vám líbit...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *