Pomněnky, rozhovor za hranou

První pomněnka utržená po ránu, rozhovor je lidské duše skica, nežijeme jen v mlžném oparu, co jsem dostal „mohu si nechat“.  Druhá pomněnka utržená po ránu,  za oknem trocha ticha. Rozhovor, který díky ženskému rozmaru dostanu „mohu si nechat“. Třetí pomněnka utržená po ránu, otoč se,  je stále co hledat. Slovo které dám, které dostanu „mohu si nechat“.

Rozhovor s dr. Márií Gálovou, MBA, ředitelkou společnosti Dorotheum, aukční dům

Fotka_Galova

  1. Jaká je chuť? Jak chutná tobě? (snad život, tajemství, práce, nejbližší)  jak ty sama se vyrovnáváš, jak řešíš věci kolem sebe?

Jaká je chuť?? Chuť čeho? Chuť ranní kávy? Chuť proudu ledové sprchy? Chuť cesty do práce, kdy si v metru čtu knížku? Chuť malých denních problémů, které musím řešit – nezaplacená faktura, nemocný kolega a tisíce dalších?  Chuť nalezeného špičkového uměleckého díla? Chuť hodiny jógy, která mne vzpruží a nasadí mi křídla?  Chuť naběhaných kilometrů?  Chuť hudby a setkání s přáteli? Chuť pusinek, kterými zulíbám mého malinkatého vnoučka?  Chuť dálek, kam mne to občas zavane? Chuť klábosení u maminky v kuchyni?  Chuť šíleného smíchu  s mými milovanými divoženkami?  Chuť zapadajícího slunce po treku s puchýři na nohou? Chuť horké polévky po celém dni na vodě? Chuť úspěchu po dobře zvládnuté aukci? Chuť dobrého červeného vína? Tyto a ještě mnohé další chutě patří do mého života. Všechny beru, všechny jsou krásné a za všechny jsem vděčná.

2. Kde se shánějí tak modré mraky, pro tvé oči?  (kde a čím nabíráš sílu, energii, co je tím, co ti pomáhá)   

Čím dál tím víc potřebuji pro svůj relax pobyt a pohyb v přírodě.  Neznám nic hezčího, zdravějšího a příjemnějšího.

3. Empatie, je časté tvé porozumění? Můžeš si něco takového dovolit ?

Spíše bych řekla, že si nemohu dovolit nebýt empatická. Většina lidí má dost skreslenou představu o naší práci.  Ta má dvě stránky. Jednu představují úspěšní, často movití klienti, stojící na straně kupujících. Mnohem četnější skupinu však tvoří ti, kteří předměty do prodeje nabízejí. Lépe řečeno musí nabízet. Sledujeme, jakým obloukem lidské životy probíhají. Je doba pořizování a obohacování a pak přijde ta, kdy si uvědomíme, že „do hrobu si stejně nic nevezmeme“  a začneme se statků zbavovat. Nejednou si vyslechneme příběhy, které jsou plné smutku, opuštěnosti, rezignace, bolesti i trápení. Má to však i šťastné konce. Například, když jsme pro stařičkou paní ze zámoří prodali olej českého malíře z tatínkovy sbírky a ta mi pak ještě několik let poté psala dopisy plné díků, jak jsme ji zajistili důstojné stáří.  Samozřejmě byla to spíše zásluha jejího tatínka, ale my jsme k tomu tak trochu dopomohli.

4. Slovensko, krásné chvilky, tvá první přečtená kniha, obrázek, rodina, prostě tam, kde jsi se narodila?

Nechci, aby to vyznělo jako klišé, ale narodila jsem se v Československu, a tak to už zůstane. Půlku života jsem prožila tam, půlku zase tady v Praze. Vazby na Slovensko jsou silné, mám tam pořád maminku, oba bratry, přátele, je to místo, kde jsem chodila do škol, prožívala první lásky, tam dokonce přišly na svět i moje děti. Nikdy se dost nenabažím slovenských hor, když jedu na východ  a  kolem mne se začnou zvedat kopce,  nějak se mi hned lépe rozproudí krev v žilách. Miluju slovenský folklór a při pohledu na křepčící tanečnice z Lúčnice se nikdy neubráním dojetí. Čím jsem starší, tím se raději vracím. Kořeny jsou zvláštní fenomén. Můžeme prožít většinu života někde úplně jinde, přesto tam, kde jsme se narodili, nepřestaneme nikdy patřit.

5. V tvé práci určuje nabídka poptávku, bohatnou aukční domy?

To je zvláštní otázka. Je to asi jako všude  jinde. Některé bohatnou, některým se daří méně. Určitě se nedá říci, že by bohatly „samy od sebe“, ze samotného principu svého fungování. Možná se to nezdá, ale je za tím hodně umu, energie, času i dřiny.

6. Jste více ženský nebo mužský tým? Jaká jsi ředitelka?

Jsme téměř napůl, pět mužů a šest žen, nedávno to bylo obráceně. To vůbec nehraje žádnou roli. Na otázku, jaká jsem ředitelka, by měl spíše odpovědět někdo jiný. Asi jsem taková ředitelka, jaký jsem člověk. Jsem dost nad věcí a zůstávám klidná i v momentech, kdy u jiných už lítají emoce. Důležité jsou pro mne dlouhodobé cíle a vztahy, nikoliv to, jestli zítra budeme mít z něčeho prospěch.  Mám velmi ráda momenty, kdy „se něco děje“. Když třeba objevíme vzácný šperk a pak jej zkoumáme a společně s majitelkou se modlíme, aby se dobře prodal a našel takového majitele, který si ho bude opravdu cenit. A když to vyjde, to je pak úžasný pocit!

7. Kolikrát jsi musela prolézat uchem jehly?                              

Hm, chápu to jako momenty, kterým se říká „sáhla jsem si na dno.“ O životních problémech a Psychických strastech bych psala nerada, i když i ty mne potkaly. Vzpomínám si ale na některé momenty, především na svých cestách,  kdy jsem se octla na hraně. Třeba při výstupu na stolovou horu Roraima ve Venezuele, kde se několik dnů valily z nebe tuny vody, přespávali jsme v jeskyni a ráno bylo nutné si na sebe znovu natáhnout to totálně přemočené a ledové oblečení a boty. Zjistila jsem,  že člověk může mít mokrý i vnitřek kostí. Ale zároveň i to, že i za těchto okolností se dá usmívat. Nebo když jsme se v Nepálu octli uprostřed rozvášněného davu a netušili jsme, co je děje. Tehdy jsem si uvědomila, že jsou momenty, kdy se prostě můžeme nelézt v nesprávném čase na nesprávném místě a že s tím nic nezmůžeme. Jediná volba byla přijmout situaci takovou, jaká je. A pokud možno zůstat v klidu. To se mi naštěstí povedlo a po několika hodinách se vše zase uklidnilo a my se dostali do bezpečí. Poslední krajní zkušenost jsem zažila na treku v Papui Nové Guinei, když jsme po celodenním, velmi náročném putování dorazili na místo, kde jsme měli rozložit tábor na spaní. Těžko ho nazvat jinak, než močálem. Byla jsem unavená, měla jsem nějakou infekci na nohou a pravděpodobně i horečku. Ještě teď se vidím, jak sedím uprostřed té vody na spadlém stromě a v duchu si nadávám, kam jsem to zase lezla! Naštěstí místní muži, kteří nás provázeli, si věděli rady. Rozeběhli se s mačetami po okolí a za hodinu jsme mohli stavět stany alespoň na částečně pevném podloží z větví a trávy. Nezbyla mi ani síla dojít si do společného stanu pro večeři. Zato nikdy nezapomenu na hrnek teplého čaje, který mi, než jsem usnula, přinesl spolucestovatel Standa. Byl to ten nejlepší čaj, co jsem kdy pila.

8. Proč ti učaroval Island? Pojedeš ještě? Dáš si to ještě jednou?

Island byl můj velký cestovatelský sen. Těžko říct jednoznačně proč. Hodně mne lákají severské krajiny, kde je příroda drsnější, čistější, téměř liduprázdná.  Možná ne tak prvoplánově atraktivní. Měla jsem možnost ho projet celý a vnímat neuvěřitelnou různorodost této země. Střídali se hučící vodopády, tajemné gejzíry, horké bublající prameny, obří ledovec, blankytné jezero, černá lávová pole, impozantní sopky, bouřící oceán ……  Jedete autem a třeba hodinu nepotkáte auto v protisměru. Žádnou, ale naprosto žádnou reklamu. Pak najednou domek a za ním malinký rodinný hřbitůvek – téměř nepochopitelné, jak může někdo takto izolovaně žít. Když se k tomu přidá ještě kostel, obchod a benzinová pumpa, je to už „vesnice“. Všude dobré horké kafe, výtečné domácí koláče, milý úsměv. Většinou se na stejná místa již nevracím. Island je výjimkou. Chtěla bych jednoho dne zpátky. Ne dát si to ještě jednou, ale dát si to, co jsem při první návštěvě nestihla. Strašně moc toužím po zdolání pětidenního treku v „Duhových horách“. Nikdy jsem nic podobného do té doby neviděla, neuvěřitelná barevnost těchto hor mne učarovala.Tento trek prý patří k nejkrásnějším na světě.

9. Pomůžeš podpořit projekt „Úsměvu Anděla“ svou účastí? Naučíš se přece jen hrát golf 

Ráda. Hrát golf určitě nebudu. Ale mohla bych třeba sbírat míčky. Nebo cokoliv, co fakt pomůže.

A  tak  teď vím, že se slovensky pomněnce říká nezabudka. Snad jsme tedy na nic nezapomněli, no a když snad ano, určitě si vzpomeneme.

Děkuji

 

Mohlo by se vám líbit...

1 komentář

  1. Petr Šedina napsal:

    Slova mnohdy lžou, činy říkají pravdu.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *