Cesta pro anděla

DSCF1218Tak dost dávno,  je to pár dní, poprosil jsem Leu Komárkovou o cenu. A protože není přátelství  jen pověra  začal se modelovat a pak opékat  anděl pro  mistra klubu. Snad neúhledný, pro mnohé nepůvabný pro mne však posel naděje.  A kdo mě dobře zná, že nechávám hlavu bůh ví kde, šli jsme do Svatováslavské dílny raději ve dvou.

Ing.  Zdenek Ungrád,  ředitel firmy Panflex  působící v oblasti obalového prepressu, šel DSCF1203se mnou. Velká modrá krabice  vystlaná  jemně dřevitou vatou. Anděl, který ještě docela neví, že svět je tak trochu divné místo. A při povídání s autorkou při čaji  čas vesele utíká. No tak jo,  čaj se dopil a poděkování tisíc krát přezpívalo. Otočím se s přáním o rozhovor na Zdenka, že není přece konec toho milého povídání a otázek mám minimálně devět. Tady jsou, a že přátelství není pověra, se tam dočtete také.
 1/ Kolik jmen jsi napsal na zeď? Kolik a jací lidé  budou v tvém  srdci? 

Jako první asociace mne napadá John Lennon. Kolem roku 1980 jsem totiž studoval na Grafické průmyslovce na Malé Straně a škola byla jen kousek od Kampy, domu Jana Wericha, Karlova mostu. Bylo to neskutečné obohacení pro kluka z maloměsta, který právě přišel do Prahy. I Praha jako město se stala mou velkou láskou. A tehdy, ta svoboda po vylétnutí z rodného hnízda byla nepopsatelně krásná! A ty vjemy z nového prostředí, tajemně šedá Praha, krásné spolužačky, no, a tehdy jsem narazil na zeď za francouzským velvyslanectvím, kterou někdo po tragické smrti mého idolu Johna Lennona někdo popsal jeho verši a pomaloval. Lidé začali spontánně přinášet květiny… Krása!
Bohužel to trvalo jen chvilku. Režim v tom (správně) rozpoznal rebelii proti své všudypřítomné „normalizaci“ a zeď nechali zabílit. Kytky odvezli. A obratem tam byly nové básně a písně, víc obrázků Lennona a víc kytek. a znova byla zeď zabílena, kytky odvezeny na skládku. A tak dále. Pak začala místo hlídat Veřejná bezpečnost, jak se tehdy policajtům říkalo. A jelikož byli „protistátní živlové“ nejaktivnější v noci, nechala si na rohu ulice postavit budku, v níž mohli policajti památku Lennona hlídat ve dne v noci, bez ohledu na nepřízeň počasí. Jaký kontrast proti pocitu svobody po vylétnutí z rodného hnízda! Tušil jsem i v patnácti že něco nebylo v pořádku, ale doma se o tom moc nemluvilo, tak jsem to začal chápat až tady…Na to ses ale asi neptal. Jen mne ta formulace Tvé otázky spontánně odnesla 35 let zpátky. Moc rád na tu dobu vzpomínám. A tak rovnou navážu. Tehdy jsem zkoušel malovat. Nakonec, i proto jsem se přihlásil právě na „grafárnu“. Zklamalo mne však, že na oboru Obalová technika jsme měli jen dvě hodiny výtvarky týdně. A tak jsem bral plátno a olejové barvy a chodil malovat tu na Starý židovský hřbitov, tu do lesa, tu ke Karlovu mostu. I na to mám krásné vzpomínky. Byly tam tehdy takové prkenné plošinky na ledolamech na staroměstské straně. Odtud byl krásný a nikým nerušený výhled na tu slavnou až kýčovitou scenérii mostu s Hradčany v pozadí. Tehdy to bylo na každé zelené stovce, s odporným Gottwaldem na rubu. A jak jsem si tam tak maloval, objevily mne tam mé krásné a mnohem vyvinutější spolužačky, jdoucí po mostě ze školy. Pozval jsem je k sobě na ta prkna… Nebylo snadné se tam vydrápat, tak šla jen ta nejodvážnější. Moc se mi líbila! Byl jsem šťastný, ale vzápětí euforii vystřídal šok, když se nějak při vylézání naklonila a její brýle žbluňkly do svižné tekoucí kalné vody. Jako gentleman jsem schodil kalhoty a do vody se bez váhání spustil, i kdybych měl přitom zemřít. Naštěstí tam bylo vody jen nad kolena. Ale brýle byly fuč, proud je odnesl k jezu. A s dívkou jsem si jako introvert nedokázal poradit, zůstala mou platonickou láskou. Budiž i její jméno na zdi: Míša…Těch jmen je tam za 53 let opravdu hodně, moje statečná sestra Eva, kterou v devatenácti letech přejel vlak a ona jako zázrakem přežila, protože prostě nemohla opustit svoje roční miminko..Můj tchán Adam, který byl profesorem na krakovské vysoké škole a velmi mne inspiroval. Přátelé ze studií v Německu, s nimiž se dodnes pravidelně vídáme, mé milované děti Jan, Adam Kačenka, ženy Malgorzata, Iveta a Karolina. Kolegové z firmy a mnoho dalších…

2/Je tvá práce uspěchaná? Oblékáš často sváteční šaty? (o tom jaké je to se starat o chod firmy, o cestách, jednáních,práci s lidmi)

Moje práce není uspěchaná. Měl jsem vždy štěstí, anebo niternou potřebu (?), že jsem dělal věci, které mne bavily a naplňovaly. A nadále baví a naplňují. To nejde uspěchat. Aspoň já to neumím. Vlastně musím přiznat, že jsem pomalý. Nicméně si myslím, že není to špatně. Tygr taky proválí celý den, aby pak vstal, rozhlédnul se, co by se mu zrovna líbilo, a aby pak nekompromisně ulovil to sousto, na které má zrovna chuť… Sváteční šaty většinou oblékám, když musím. Když se sluší, být někde za ředitele, nebo když jdu s manželkou uctít desáté výročí naší svatby. Není to často. Připomíná mi to nyní ale můj tristní šatník. Měl bych vyrazit do Bangkoku, jsou tam skvělí indičtí krejčí, kteří vám z těch nejkrásnějších indických látek spíchnou vše, na co si jen pomyslíte. Za cenu, která je zlomkem té u nás… Ale musíte trochu smlouvat. No a oblek budu letos potřebovat, budeme slavit 25 let od založení naší firmy PANFLEX z Černého Vola.

3/Po práci, jak končí tvůj den?  S čím se začne ten nový? Začne tím co máš rád? 

DSCF1257Jelikož jsem každodenní řízení firmy předal už před několika lety někomu kompetentnějšímu než jsem já, mám možnost být doma včas, jít s dětmi a psem na procházku, připravit v klidu večeři a věnovat se svým koníčkům. Mám rád český kubismus a umění vůbec. Chodím rád po výstavách, ale i do přírody. Miluji cestování. Teď jsem poprvé vzal s sebou děti do Indonésie a s radostí pozoroval, jak je to taky baví. Snad jim i docvaklo, že je dobré umět mluvit cizí řeči, hlavně anglicky. Bylo krásné začínat tam nový den snídaní z čerstvého ovoce a s úžasným džusem z něj. A pokračovat smaženými nudlemi s krevetami a zeleninou. Doma jím jen jogurt a musli, což taky není špatné, ale tam je to jinak…

4/ Končí projekt indonéského nábytku, je tedy škoda energie? Naplnil projekt  tvou „část“ života, jakou má tato kapitola pro tebe cenu?

2016-02-09 06.47.54Indonéský nábytek a doplňky jsem sem jako firma Black Ox (česky „Černý Vůl“) začal vozit před pěti lety. Byla to moje srdeční záležitost. Bohužel ani po pěti letech fungování se firma nedostala do zisku a vyschly mi zdroje. Stálo mne to sice spoustu peněz a energie, ale ničeho nelituji. Jsem rád, že jsem to zkusil. Obohatilo mne to o nové přátele, nový rozměr umění. Koncept užitého umění rozvíjeli právě čeští kubisté a bylo úžasné objevit, že některé technologie, používané u nás před sto lety, používají nyní nábytkáři na Jávě a Bali. Poznal jsem krásný kout světa, který je blízký mému srdci a zažíval jsem tam pocity domova.

5/ Co je cena? Jakou cenu mají „hrací dny“ s dětmi a přáteli ? Jak vlastně „hrací dny“ vznikly, jak se těšíte, mění se počet hráčů? 

Cena je iluze. Je to množství peněz, které jsem ochoten vydat, abych něco získal. Nebo množství peněz, které požaduji, abych se něčeho vzdal, pro někoho něco udělal. Někomu rád udělám něco zadarmo. Ne každému, ne cokoliv… Platí to i naopak. Ty nejkrásnější věci v životě nelze vyjádřit cenou: láska, zdraví, štěstí, úsměv dítěte… Hrací dny jsme zavedli asi před rokem. Vždy ve středu večer vezmu děti a vyrazíme k přátelům  Michalovi a Asje (budiž přidáni na zeď), kde začínáme zpravidla opulentní večeří. Michal rád vaří a těší ho, když to návštěvě chutná. Má to velkou cenu, ale nic neplatíme. Jen hezky poděkujeme a pak hrajeme různé hry, od kostek a karet, po monopoly a aktivity. Podle nálady. Mame rádi slovní hry, jen Kačenka se při nich cítí znevýhodněná, protože je nejmenší. Pokaždé je hrací den obohacen o nějaké zvláštní příspěvky, děti se spontánně pochlubí nějakou básničkou nebo neslušným vtipem, kterému bychom se vlastně neměli ani smát.2016-02-03 17.12.02

6/Proč za každého času máš jistou náklonost k prezidentům?(vždy jsem se mohl zastavit požádat,poprosit) 

Jó, prezidenti. Asi nemyslíš toho aktuálního, který chodí s hůlkou a poklonkuje Rusům a Číňanům a uráží lidi, kteří si zaslouží poctu? A ani toho narcistu předtím, který se dopustil vlastizrady, když vypustil z vězení zkorumpované kamarády svých kamarádů? Náklonnost k Havlovi nezastírám. Byl jsem šťastný a pyšný, že jsme mohli mít takového prezidenta. Byl jsem hrdý na to, že jsem Čech. No, ale napadá mne, že znám i dalšího prezidenta, o kterém bych se mohl zmínit. Je to umanutý prezident nejmenovaného golfového klubu, někde v Úholičkách. Zaslouží si uznání právě za svoji výdrž a energii, kterou nezištně vkládá do zvelebování svého hřiště na překrásném místě nad Vltavou. Jeho poetickou duši snad nejvíc vyjadřuje klubovna(termín?), ten nádherný domeček uplácaný z hlíny a zakrytý rákosem, aby ho nerozpustila voda. Umělecké dílo! Ačkoliv nehraji golf (zatím), vždy se tam rád zastavím a načerpám trošku z té pozitivní energie. Děkuji!

7/Máš důvod někdy lhát?Máš někdy důvod nechat věci padat a stát?Jsou chvilky kdy chceš být sám? 

Snažím se nelhat. Jednak to není správné a já chci být vzorem pro své děti, a také to beru pragmaticky. Vím totiž, jak je to s mou pamětí. A jak známo, lež plodí další lež, a člověk by se v tou zamotal a to mi prostě nestojí za to. Nechat věci padat a stát? Zajímavá otázka. Většinou je nejlepší věci nechat padnout když padají, nebo stát, když stojí. Někdy ale nepokorně nakopnu kelímek s jogurtem, když jsem jej zrovna nešikovně upustil při vkládání do lednice. Jestliže to uděláš těsně nad zemí a ve správném úhlu a správnou intenzitou, je velká šance, že se nerozbije. Jsem v tom za ty léta a stovky pokusů dost dobrý. Nicméně někdy, když se to nepovede, spoušť je o to větší. Věci často nechávám stát, když nevím, co by bylo správné, když se zabývám něčím pro mne aktuálně důležitějším (například tímto rozhovorem) nebo když nemám sílu je posunout. To se také stává… Být sám potřebuji poměrně často. Urovnávám si myšlenky v hlavě, přemýšlím o všem možném, tvořím. A na to potřebuji klid.

8/ Jaká je tvá nevůle vzdát se a uvěřit všemu? Co je tím co tě pohání, pomáhá?Voláš často do lesa, a čekáš vždy na to co se ozve? 

Ty mi ale dáváš…  Nevzdávám nic. I když jsem zažil situace, kdy mi docházely síly, třeba když mi umírala žena a já se musel starat o miminko. Našli se ale lidé, kteří mi pomohli, jsem jim vděčný. Věřím v moudrost universa. Snažím se nebýt pyšný a být pokorný. Neznamená to ale, že uvěřim všemu a nebojím se citovat, že „pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí“.
Pohání mne přirozená zvědavost, neskromná touha něco po sobě zanechat, snaha být vzorem pro své děti, a láska. Obvykle do lesa nevolám, spíš naslouchám a nechávám se inspirovat. Odpovídám, když jsem tázán.

9/ Proč nehraješ golf? Proč pomáháš golfu? Proč pomáháš projektu úsměvu anděla mého vnoučka? 

Když se takhle ptáš… asi budu muset začít hrát. Mám v sobě však někde hluboce zakořeněný pocit, že se jedná o snobskou zábavu (kterou nechci podporovat a je mi cizí),  ale ty a tvůj klub jsi úžasným příkladem, že to tak určitě nemusí být. Golf je zřejmě ideálním rekreačním sportem pro všechny, kdo mají rádi přírodu, rádi se zdravě hýbou a setkávají s jinými zajímavými lidmi…

Děkuji za rozhovor, za roky kdy se známe za pomoc za to že mohu věřit že přátelství není jen pověra.  Petr

 

Mohlo by se vám líbit...

1 komentář

  1. Irena Ahneova napsal:

    Moc krasny rozhovor, diky

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *