Jižní soused

  1. Stojí to všechno za to, nestojí to za něco? Stojí to za mnoho?

To je přímo filozofická otázka na maturitní úvahu.

Žiji, stojí za to žít? Kdybych nežil, nejsem schopen posoudit. Ale pokud jsem již na tento svět byl jednou nominován, jsem moc rád a vážím si toho. Člověk je krátce živ a dlouho mrtev. A když je živ, tak má žít. Každý podle svých norem jak si je nastaví. Pokus – omyl asi nikoli, mnohé již bylo vymyšleno i zdokumentováno. Ale špatná zkušenost je též zkušenost minimálně pro zamyšlení, případně pro zlepšení. Něco stojí i za něco. Vlastně skoro vše. Co je zadarmo? Zadarmo pohledem financí možná ano, vynaloženým i minimálním úsilím už ne. Kolikrát si říkám : Že jsem raději neležel na zádech a nepozoroval plující mraky…… jenže by mně zase unikla ta nevratná zkušenost. Kdo ví? Mnoho či málo. Pro koho, pro co?DSC_0466

 2. Chodíš včas? Nebo chvilku před odjezdem? Dokážeš dojít pěšky ten kousek?

Bytostně nesnáším nedochvilnost. V 17 hodin je pro mě 16.55 nikoli 17.01! Náš čas je na tomto světě značně omezen, je třeba mu jít v ústrety a nikoli jej trávit čekáním. Ano, některé prostoje jsou nevyhnutelné, jenže můžeme být připraveni. V čase minulém, bez mobilních telefonů, jsme byli nějak dochvilnější. Zrušením předem domluvené schůzky na poslední chvíli trpím, nerad bych to posuzoval jako trend či módní záležitost. Chvilka před odjezdem je často vzácná a plná napětí. Chvilka může být různě dlouhá. Prostě chodím včas před odjezdem. Ono totiž přijít po odjezdu již jaksi ztrácí smysl.

Chůze je pro člověka nejpřirozenějším pohybem. Ano, zrychlujícím se krokem dějin i my přidáváme. Mohu jezdit přírodou na kole, jenže raději chodím pěšky. Přemýšlím o svých věcech a celé okolí vnímám nějak intenzivněji. Jestli je cesty kousek či kus, není podstatné. V minulém životě jsem byl asi Chodcem a, díky za to, se to přeneslo i do toho současného.DSC_0474

  1. Necháš klidně čekat uvítací výbor, na jindy, na svatého dindy?

To vlastně navazuje na předchozí otázku, jen ji to více specifikuje. Čekat určitě NE. Uvítací výbor však může přijít s lecčíms. To příjemné bude trvat jen chvilku, tomu zlému stejně neuteču. Jako tvor s duší dítěte jsem zvědavý, tak proč to oddalovat? …… na jindy, na svatého (D)dindy…… takže, sakriš, na kdy?

  1. Je tato doba cestou do svobody? Je to tanec nebo mazec?

Cestu do svobody jsme si vysnili před pár desetiletími. Svoboda zavazuje i svazuje, má svá přesná pravidla. Když je překračují jejich stvořitelé, hledají skuliny jak je obejít, je to nejdřív tanec a pak mazec. Když se jim ostatní chtějí připodobnit, není to džungle, i ta má svá přesná pravidla. Je to nesourodý humus. Současná realita určitě ke svobodě nevede.

          5.  Máš nějaký protijed na člověčí závist?

Závist je stará jako lidstvo samo a k lidstvu nesporně patří. Snad je to i jedna z hnacích sil dějin. Když někdo tvrdí, že nezávidí, lže! Prostě ji každý z nás dostal do vínku a jen s ní jinak nakládá. Když závidím, mám spousty možností , jak s tím naložit. Závidět dál a užírat se. Neskonale škodit a tím závist umořovat. Nebo závist přemoci vlastní snahou být lepším. Kdybych znal návod na protijed, schoval bych jej hluboko pod zem. Ono by se z toho protijedu mohla po čase vyvinout závist daleko horší, na kterou už by neexistovalo nic. Po tisíciletí lidstvo se závistí žije, někdy si ji třeba i hýčká. Jsou daleko horší zla, se kterými si nevíme rady. Závist občas propukne, ale snad ji většina z nás v sobě dokáže potlačit. Soustřeďme svoji pozornost na daleko větší nebezpečí.

DSC_0488

      6. Kam sahají kořeny rodu spojeny s půdou a hospodařením?

To by byl román o několika svazcích, jen pro spoustu čtenářů poněkud únavný. Zkrátím to na minimum. Můj otec se celý svůj život (nar. 1925) aktivně zabývá stromem života našeho rodu a máme jej opravdu dokonale zpracovaný, k čemuž mu nemalou měrou přispěla znalost němčiny, latiny a čtení „schwabachem“. Před Bílou horou jsou dokumenty prakticky nedohledatelné, takže první zprávy jsou z poloviny 17.století. Ze svobodných lidí se stali sedláci ve 2.polovině 17.století zakoupením statku na Českobrodsku v obci Přišimasy. Od této doby se všichni mí přímí předci po meči živili zemědělstvím. Po 1.světové válce si můj děda pronajal zemský dvůr v Hostivaři u Prahy a tam se narodil i můj otec jako nejmladší z dětí. Slovy klasika: Byl to sedlák silný, bohatý a pilný, rád měl žití v shoně, lidi a pak koně. Takže jsem momentálně poslední z rodu, koho živí obracení půdy.

  1. Máš následovníka, půjde někdo v tvých stopách?

Kdyby vše bylo, jak si člověk vysní, byl bych veterinářem. Jenže osud nebo předci mě vedli opravdu klikatými stezkami, až mě dostali tam, kam chtěli. Posadili mě holým zadkem na rodnou hroudu. Určitě mě těší, že syn pokračuje v našich stopách alespoň studiem na Zemědělské univerzitě. Kde však bude pracovně pokračovat, je při současných možnostech mladých lidí ve hvězdách. Nyní se chystá pozorovat opice v Indonésii…… třeba se jednou postaví nebo i sedne na zem, se kterou spojili svou obživu jeho předci.

  1. Láká tě golf, co tě láká?

S pravdou ven – golf mě nikdy nelákal. V žádném případě tento sport nepodceňuji, jen mi vždy připadal trochu „pohybově pasivní“ a já ke svému životu potřebuji větší vydání energie. To, že mě už nikdy nenaláká, je můj náhled, že se z něj, stejně jako z mnoha jiných, stal moderní sport dnešní doby, tj. pro určitou sortu lidí a za určitých podmínek. Stejný náhled mám i na jezdectví, které mě včetně dostihů aktivně provázelo většinu života. Změnil se náhled, změnili se lidé a já z toho, jak jsem to dělal celý život, již neustoupím, takže odstoupím. Protože jsem svým založením samotář, vyhledávám aktivity tímto směrem. Občas kolo a jak jsem se již zmínil dříve, jsem v této fázi života chodcem v tuzemských i celosvětových lokalitách, kde minimalizuji naději, že někoho potkám. Ještě nesmím zapomenout na jednu aktivitu. Celoživotně si užívám posedu za řídítky, takže v raných fázích kola a nyní většinou, protože kopce začínají bolet, motocyklů a to převážně historických.

DSC_0480

      9. Máš svého anděla? Tvé moto je „když nemohu pomoci, neublížím“. Máš ještě nějaké?

Když nemohu pomoci, aspoň neublížím. Není to klišé, prostě se tím řídím a dodávám, že to dělám kvůli tomu, aby se babička neotáčela v hrobě, že mě špatně vychovala. Dobré skutky přece mohou být drobnosti. Velmi těžké je občas určit, kdy je ještě člověk hodný a kdy už začíná být, slušně řečeno hloupý. Anděla by měl mít každý a měl by si ho nesmírně vážit. On i ten anděl je jaksi spjat s darem života a to nejen vlastního. Protože konec je o motech, k motocyklům patří následující : Jezdím tak rychle, jak rychle létá můj anděl. Jenže já jezdím pomaleji než létá můj anděl, abych mu dal prostor vydechnout, on už také nebude nejmladší. I anděl se může občas splést, zvlášť když mu někdo poraní křídla a protože tuto aktivitu provozuji již pár desetiletí, chci ještě pokračovat bez ztráty desítky. Tak snad ještě jedno moto : Kůň je jednou hříbětem a člověk dvakrát dítětem. Když někdo řekne o mé povaze, že jsem infantilní, štve mě, neboť nevím, co to znamená. Když mně někdo řekne, že jsem dětinský, uráží mě to, protože směřuji k naplnění výše uvedeného mota. Ale hravost, věřím, mi ještě chvilku vydrží.

Všem čtenářům přeji klidný den

Ing. Pavel Toulec

Mohlo by se vám líbit...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *